Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

III - Louka odpočinku duší

15. 11. 2009
1
0
2200
Autor
Gerrhen

Samota. Zvykl sis už na ni?

Nejsem sám.

Nejsi, ovšem. Jsi obklopen tvory všech ras, kteří zemřeli ve známém světě. Jsou tady, já je vidím, ale oni mě necítí. Nejsou živí. Zbavili se tělesných schránek a odešli odpočívat sem. Jen ty jsi živý.

Dávno si tím nejsem jist.

Měl bys. Stále dýcháš, piješ a občas i jíš. Pravda, s jídlem to poslední dobou nepřeháníš, ale zkus zadržet dech. Tvé tělo ti nedovolí, aby ses udusil, vždy tě donutí se slastným ulevením znovu vehnat vzduch do plic. Život ti teče žilami rychleji než krev.

Na tomto místě není nikdo živý. Pravý život se sám od sebe rozpíná a rozšiřuje. Zdejší duše nenesou život. Pokud bych byl jediný živý, změnil bych louku způsobem, kterým život mění své okolí. Jenže louka je už po staletí úplně stejná.

Život existuje i tady a je stále silnější. Stahuje do sebe sílu, aby nepozorován mohl projít hranicemi a poté ji použít na nejcitelnějším místě.

Život nebyl stvořen, aby ničil.

Ukrutně se mýlíš. Ryzí cíl života je ničit, postavit něco obrovského a poté to srovnat se zemí. Jedině smrt buduje, čisté stavby, které si stejně vezme život, protože z té špíny, odkud se hrabe, se nelze ničeho jiného chytit. Už tolikrát jsem to viděl.

Smrt nedokáže vybudovat města, nezničitelné valy ani nikoho neuživí. Je tam, kde není život.

Začarovaný kruh. Bez života není smrti, ale bez smrti není života.

Jenže ty tady neovlivňuješ život ani smrt. Obojí je ukryto na tak vysoké polici, že na ně nedosáhneš. Stejně tak i já.

V něčem máš pravdu, v něčem nikoli. Kde získat jistotu, že police jsou skutečně tak vysoko? Co když i tobě smrt zaklepe na rameno, ale zatím ji nevidíš přicházet, protože k ní stojíš zády?

Vím, kam míříš. Ale já jsem nesmrtelný. Jinak by mne toto místo nepřijalo.

Sám jsi říkal, že pro nás dva je ta samá police příliš vysoko. Jak k ní dosáhnout, abych ti naložil, co ti po právu náleží? Já nemohu, avšak nakonec i bez mého přičinění tě Osud stejně dostihne.

Ty jediný jsi spravedlivý ke všem. Jsi přece Čas. A louka odpočinku duší je jediné místo, kde jsi bezmocný. Podívej se ven, leží tam tvoje mrtvola. Pohozená bez povšimnutí supů. Do soumraku věků.

To ano, ale přesto existuji i tady. Cítíš mě.

Ty chceš, abych tě cítil. Nemáš tady žádnou moc, ale to neznamená, že tady nemůžeš být. Jsi horší než morová nákaza. Zdraví o tobě vědí a vyhýbají se ti, nemocným už není pomoci. Nejsmutnější je, že každý živý musí být nakažen už v lůně. A podle tvého jednání jsem jediná výjimka.

Cítíš mě. Každá část tvého stárnoucího těla mě cítí.

Namlouváš si to. Rozhlédni se kolem sebe a přemýšlej. Je tady vše v pořádku, jak má být v opravdovém světě?

Ovšem že ne. Tohle je sice svět uvnitř jiného, ale s nepropustnými hranicemi. Platí tady jiná pravidla. A protože jsem podřízen i těmto pravidlům, musím tady existovat, abych je poslouchal.

Jak myslíš. Ale co když se změnily pravidla ve venkovním světě? Změnily se i tady? Nebo zůstaly při starém? Mlčíš? Měl bys odpovědět, neboť ty jsi věčný a všudypřítomný, zatímco já jsem tam už dlouho nebyl.

Jak dlouho?

Nevím.

Protože mne nevnímáš. Jen cítíš. To stačí.

Musím se podívat ven.

Nemůžeš.

Proč?

Představuješ tady jediný život. Možná louka zanikne, až ji opustíš.

Existovala i beze mne.

Ano, ale obávám se, že to nedokázala bez života. Vzpomínáš si, kdo ji hlídal před tebou?

Nikdo.

Zapomínáš. Nechci ti připomínat bolesti z dob dávno zašlých…

Udělal jsi to.

Takže sis vzpomněl.

Ano.

Nikdy se nezmiňoval, zda někoho nahradil. Nedal jsi mu k tomu čas ani příležitost.

Mluvili jsme o mnoha zbytečných věcech. Řekl by mi to, kdyby to byla pravda.

Předpokládal, že se odtud nebudeš nikdy chtít vzdálit, protože věděl, jaké utrpení jsi ve vnějším světě zažil.

Nic přede mnou neskrýval.

Skrýval pouze ty detaily, o nichž věděl, že by ti vrazily kudlu do zad.

Musím pryč.

Tohle místo ti to nedovolí.

Možná sis něčeho nevšiml, přestože bys měl, jestli jsi opravdu tady. Lípa začíná odkvétat. Nelíbí se mi to, ale možná chce, abych dokončil to, co jsem v minulosti začal. Nebo něco víc. Měl jsi pravdu. Vůbec nevím, jak se změnil venkovní svět.

Poznání tě zabolí.

Vždyť se změnil k nepoznání.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru